Během posledních pár dnů jsem padnul do postele a usnul během sekundy. Jak správně tušíte, loučení je čím dále tím náročnější. Po ne moc dlouhé úvaze jsem se rozhodl jít ve středu naposledy do práce a obětovat dva dny z dovolené, kterou jsem si původně chtěl nechat proplatit. Moudré rozhodnutí. Ale k tomu se dostanu později.
Poslední den v práci, to si zaslouží menší oslavu. Nadělil jsem si lístek na koncert Prago union v Jazz Tibetu. Původně nás mělo jít asi šest, ale vzhledem ke kapacitě Jazzu byly lístky vyprodané a na některé už se nedostalo. Ve výsledku jsme vyrazili na koncert s Kamilem, který si hned po příchodu na baru objednal rovnou 4 panáky najednou, takže mi bylo jasné, že s ním dlouho zábava nebude.. Naštěstí mi parťáka dělal Dušan, který sice Prago neposlouchá, ale myslím, že si tu pohodovou atmosféru celkem slušně zaplněného Jazz Tibetu s live band doprovodem taky ve výsledku užil. Pokoušel jsem se zachytit atmosféru, ale fotky ve tmě a můj telefon nejsou nejlepší kamarádi, ani nikde na webu jsem bohuel nenašel žádný záznam z koncertu.
Po náročné středě, kterou jsme zakončili asi ve dvě ráno přišlo to, co jsem se snažil odkládat co to šlo.. Stěhování.. Naštěstí většinu nejrozměrnějších věcí a nábytku jako rozkládací sedací soupravu, lednici, pračku, televizi jsme prodali, ale i tak nám přesouvání toho, co si nebereme sebou zabralo celé dva dny. Trasu Hejčín - Chválkovice jsme absolvovali asi patnáctkrát. Naše jediné štěstí je to, že jsme měli možnost si všechny věci nechat na půdě u mamky od Marušky, jinak si nedokážu představit, kam by jsme všechno dali. Pro ilustraci přikládám fotku toho, co všechno nám zůstalo tady v ČR..
V pátek jsme předali klíče od bytu, shrábli vratnou kauci a vydali jsme se za rozloučit s rodinou. Během loučení mi asi poprvé došlo, co se děje. To, že moje rodina zůstane tady, pár tisíc kilometrů daleko. To, že je uvidím až za rok. Nikdy předtím jsem bez nich nebyl tak dlouhou dobu. Tím, že tam budeme spolu s Maruškou a Kamilem, pokud tam Kamil trefí, to není tak těžké se rozloučit a opravdu odhodlat odjet. Ale nedokážu si představit, kdybych měl takhle cestovat úplně sám. Asi bych to na poslední chvíli zrušil.
Tohle je pravděpodobně poslední příspěvek, který píšeme ještě v České Republice. Do odletu už zbývá posledních pár hodin, už jsme v Praze, popíjíme vínko a psychicky se chystáme na tu náročnou cestu. Pokud se nám podaří připojit na letišti na Filipínách, tak se ozveme. Pokud ne, tak napíšeme až ze Sydney!